(Veškerá podobnost je čistě náhodná. A pokud máte támhle někde vzadu v amygdale pocit, že je to o vás, pravděpodobně tam máte velkou lézy, která způsobuje přehnanou reakci.)

Martin připravoval snídani v kuchyni. Bavilo ho vypnout veškerou automatiku a udělat sobě a svojí ženě Lence ecojíčka s econinou a ecoávu. Jeho žena zatím seděla v obýváku a se sklenkou portského sledovala ranní zprávy na vizoru. Portské, které si vychutnávala bylo z jejich vinice, která získala předloni ocenění Ecovinice 2062.

Lenka doufala, že budou mluvit o ní a jejím novém projektu “90+? Máš na to koule, chlapečku?” Proslavila se díky svému prvnímu projektu “50+? No a co?”. V 30. a 40. letech se stala ikonou módy pro ženy narozené v 70. letech minulého století. Byla stylistkou nejznámějších žen Spojených států evropských a na svůj post byla hrdá. Ke konci loňského roku překročila devadesátku.

Svými výstředními nápady způsobovala nejen každodenní rozruch v médiích, ale zapříčinila už i tři infarkty svému milovanému Martinovi. Poslední infarkt mu přivodila před pěti lety. Při jednom bujarém večírku, který organizovala na trase Czekansen Praha – Tokyo, chtěla se sklenkou šampaňského ladně vstoupit na toaletu, aby se upravila. Nějakou dodnes neobjasněnou záhadou, se jí podařilo obejít bezpečnostní systém a otevřít dveře z rychlovlaku. Byl to tenkrát takový malér, že provozovatel Czekansen, daroval Lence doživotně jeden vagón v každé soupravě, jen aby celou záležitost ututlal.

“Martine! Martine! Tak měla pravdu. Zabil ji! Martine, zabil ji!” Martin vcházející do pokoje s tácem se snídaní, málem utrpěl další infarkt, když jeho pravé oko jen o milimetr minula špička elegantní hole.

Lenka stála uprostřed pokoje. V levé ruce svojí ranní skleničku portského a šermovala kolem sebe vycházkovou holí s hlavou kozoroha, kterou dostala k Vánocům. Jak se točila kolem své osy, portské lehce vyšplíchlo a potřísnilo její bílé krajkové fiží.

“Miláčku můžeš si prosím sednout? Kdo, koho zabil? Prosím tě, já ti vůbec nerozumím.” usmál se na Lenku Martin. “Zabil ji! Zabil!” a ladně, jako kordem, prováděla holí výpady směrem k vizoru.

Martin požádal vizor o zesílení zvuku, aby přehlušil Lenku a zjistil co se děje. Na pozadí za moderátorkou byl satelitní snímek domku na skotské vysočině. Kolem domu se hemžili lidé a mezi nimi pobíhalo několik irských teriérů. Psi se pokoušeli asistovat každému, kdo chtěl něco dělat.

Moderátorka příjemným, ale zároveň smutným hlasem, pokračovala ve čtení zpráv. “ …. ztráta. Jako každý večer, seděla ve svém křesle na kraji útesu. Sledovala zapadající slunce a diktovala večerní blog, když uprostřed věty navždy usnula. Její věrní teriéři ji hlídali až do rána, kdy byla nalezena svým třetím manželem. Je to velká ztráta, sdělil nám Marek Cukrberg, velká ztráta pro lidstvo, ale i pro moje impérium. Její pousty, měli denně milióny reklamních prokliků.” zaslechl Martin konec zprávy.

“Vidíš?”, otočila se na něj Lenka “Ona to věděla. Vždycky říkala, že jí ten Valentýn jednou zabije. Musím zavolat na policii, aby to začali vyšetřovat. Co já budu dělat? V neděli měla mít úvodní proslov na uvedení nového projektu 90+. Kde já teď seženu někoho, kdo je schopen tam dojít po svých a neumřít během proslovu? Martine, slyšíš mě?” “No, ty snad budeš teď snídat? To nemyslíš vážně.” “Zavolej na tu policii.”

“Lenko, uklidni se. Co jim asi budu povídat?” “No, že ji zabil”, a zašermovala mu vidličkou před nosem, čímž se jí podařilo vyrazit mu hrnek z kostního porcelánu s ecoávou z ruky. “Tak zavoláš tam?” Ozvala se vedle něj Lenka a Martinovi došla trpělivost.

To je zase ráno, pomyslel si. Já se z té ženské jednou zblázním. “Lenko, ano, říkala, že jí ten Valentin jednou zabije. Ale myslela to jako ironii. Že už to není žádný svátek, ale konzum.” A sledoval hnědou skvrnu vsakující se do nového bílého koberce.

“Volají ženy!” “Volají ženy!” ozvalo se z vizoru, “Volá vás Michaela” sdělil příjemný alt. “Lenko, volá vás Michaela.” Na vizoru se objevila, zasněžená krajina a drobná postava ženy oblečené v musherském outfitu, poslední pařížské módy. Žena ladně seskočila ze saní, tažených 15-ti irskými teriery.

Martin se s povzdechem natáhl na gauč. Příkazem “Máňo, ukliď!” uvedl do chodu domácího robota. Pomalu se mu začaly klížit oči, když sledoval, jak se robotická uklízečka pokouší vyčistit kávovou skvrnu na bílém koberci. Na pozadí slyšel hlas své ženy, která plánovala smuteční obřad svojí kamarádky.